Chodíváme do jedné pizzerie, která dělá vynikající pizzu. V poslední době jsem si ale nikdy nebyla schopná dost rychle vybrat, takže jsem přešla na nejsnazší variantu. Pokud při příchodu nevím, na co mám chuť, objednám si ten snad nejslavnější a v Čechách opomíjený druh. Vždycky si pochutnám a znovu jsem fascinovaná tou jednoduchostí.
Dnes je na jídelníčku: Pizza Margheritta
Domácí kynutou pizzu už děláme poměrně dlouho, ale vždycky jsem měla ve výsledku dost tlusté těsto. Připadalo mi tedy, že v restauracích mají nejspíš nějakou úplně speciální recepturu, kterou doma nezopakuju ani kdybych se na hlavu postavila. Tentokrát jsem si řekla, že se vyhecuju a pokusím se o tu pravou - italskou. Kam jinam pro inspiraci, než k samotnému Italovi. On tedy tvrdil, že se v troubě pizza péct nedá a odebral se za svým kamarádem do Ambiente. Tento fakt jsem se ale rozhodla ignorovat a dát domácí přípravě bez pece šanci. Kdo dotoho jdete se mnou, připravte se na dvoudenní práci.
Na těsto budete potřebovat (pro 2-3 lidi):
- 500 g hladké mouky (ideálně s vysokým obsahem lepku, prodává se jako "pizza mouka")
- 1 lžíce olivového oleje
- 5 g sušeného droždí (nebo 1/2 kostky čerstvého)
- cca 250 ml vlažné vody
- 1 1/2 lžičky soli
Protože jsme chtěli pizzu včera obědvat, začala jsem v pátek večer. Všechny suroviny jsem smíchala v míse a zpracovala těsto. Osobně jsem oproti receptu potřebovala ještě o trochu víc vody, což ale záleží na použité mouce. Těsto jsem hnětla ještě nějakou dobu na pracovní desce, aby se s ním lépe pracovalo. Když už mělo dost (konzistentní, elastická hmota), připravila jsem si tři misky, do kterých jsem jej rozdělila. Obalila jsem všechny potravinářskou fólií a vložila do lednice.
V sobotu před zamýšleným obědem jsem mohla pokračovat.
Připravila jsem si suroviny na vršek:
- 300 g pasírovaných rajčat
- trochu soli
- trochu olivového oleje
- trochu cukru
- 300 g mozzarelly
- čerstvá bazalka (ano už zase pěstuju)
- olej na plech
Nechala jsem rozehřát troubu na 250 °C, což je moje maximum.
Rajčata mi připadala taková nějak tekutá, tak mi je Martin, dokud jsem neměla připravené všechno ostatní redukoval na pánvičce, aby se voda mohla odpařovat z velké plochy. Dochutila jsem je solí, cukrem a trochou olivového oleje.
Mozzarellu jsem koupila obyčejnou kravskou v supermarketu. Možná by nebyla úplně špatná i taková ta, co se prodává suchá "na pizzu", ale radši jsem zůstala u klasiky. Bazalku jsem natrhala na větší kousky, aby byla pěkně cítit.
Do středu plechu jsem nalila olivový olej, který mi pomohl bez přilepování roztáhnout těsto do tenké vrstvy. Tento postup jsem používala už dřív a elasticita těsta vracejícího se do původního tvaru mě rozčiluje pořád stejně. Po nějaké době však dosáhnete zapracování části oleje do těsta a ono nakonec zůstane tam, kde má. Bohužel jsem nesehnala onu vysokolepkovou pizza mouku, takže se mi těsto nepěkně trhalo. I přes veškeré potíže se zručností jsem měla na plechu poměrně rovnoměrnou tenkou vrstvu.
Těsto jsem včetně vykukujících částí plechu pomazala rajčatovým základem. Narovnala jsem na něj kousky mozzarelly a strčila do trouby.
Protože jsme měli celkem 3 pizzy, mohla jsem si hrát s časováním přídavku bazalky. První pizzu jsem připravila podle receptu, což znamená dát bazalku hned s rajčaty a sýrem. Výsledek mě celkem mile překvapil, protože lístečky nebyly oproti mým očekáváním po cca 12 minutách pečení zuhelnatělé. Jinak ovšem docela bez chuti. Druhou pizzu jsem připravila bez bazalky a po cca 10 minutách pečení ji přidala, aby v troubě lehce zvadla. Třetí variantou bylo upéct pizzu bez bazalky a tu přidat až po upečení.
Sice bych za tento přístup asi nebyla u taliánů oblíbená, ale nejvíc mi chutnala pizza s čerstvými lístečky. Přišlo mi, že jen tak si udrží své vůně a chutě, které jsou pro mě u této bylinky hlavním oblíbenostním faktorem.
Ještě bych ráda okomentovala celek, aby mě někdo nenařknul ze lži, jak byl výsledek oslňující. Celkově mi přišla pizza o 200 % lepší než to, co jsme jídávali doma doteď. Ale na tu mojí oblíbenou z pizzerie pořád nemá. Příště se budu snažit někde koupit tu vaznější mouku, abych mohla říci, že jsem zkusila vše, jak má být. Na točení pevným těstem to s klasickou hladkou bohužel pořád ještě nebylo. Pomalé kynutí v lednici je mi sympatické už z toho důvodu, že se mezi přípravou nemusí čekat na nakynutí a příprava den předem zabere asi tak 15 minut i s úklidem kuchyně.
Kdo má tipy na výraznější dochucení rajčatového základu, který by také snesl zvýraznění - sem s nimi!
Žádné komentáře:
Okomentovat